Václav Kucharský

Pane Kucharský, nejdřív bych Vám chtěla za společnosti Sousedé CZ a Profesionální předsedové moc pogratulovat ke speciálnímu ocenění v soutěži Předseda roku. My už víme, že si vaše práce opravdu zaslouží pozornost, pojďme ale od začátku – jaká byla vaše cesta k předsednictví?

Já vám nejdříve chci poděkovat, je pravda, že role předsedy opravdu není jednoduchá a lidé na to často zapomínají. Moje cesta? Rád bych ji popsal co nejjednodušeji, ale bohužel, jako všechno v životě, to zrovna jednoduché opravdu nebylo.

Vždycky jsem měl jednu vlastnost – nikdy jsem se nedokázal dívat na to, když někdo ubližoval slabším. Já vím, že pro někoho to může být taková ohraná fráze, ale já jsem s tím měl problémy už jako mladý kluk. Po škole jsem nastoupil na začínající elektrárnu v Tušimicích. Bylo to na přelomu šedesátých a sedmdesátých let. K práci jsme tehdy dostali v rámci náboru byt – právě to byl pro spoustu mladých lidí důvod, proč tam šli. Ty byty od elektrárny a také od šachty byly konkrétně v Kadani, Klášterci nad Ohří, Chomutově a Jirkově. K bytům jsme pravidelně podepisovali vždy náborové smlouvy na dobu deseti let. To byla taková záruka, že potom ty byty, kdyby se prodávali, tak že budou naše.

To zní jako silné pouto mezi prací a domovem.

Přesně. Přistěhovalo se nás tam z Česka i Slovenska hodně naráz, většinou jsme byli mladí, začínali jsme spolu život – opravdu jsme byli jako jedna velká rodina. Jak šel čas, lidé měnili funkce, ale málo kdo z elektráren odcházel. Práce to byla těžká, ale na tehdejší dobu dobře placená, zakládali jsme rodiny a měli jsme místo na bydlení. Protože se o elektrárnách hodně psalo, tak se na sever stahovalo hodně lidí.

Jenže zlom nastal zhruba před sedmnácti lety. Najednou přišla zpráva, že ČEZ – protože ty byty patřily jemu – se rozhodl nabídnout je ne nám, lidem, kteří v nich žili desítky let, ale developerům. Kdo dá víc, ten si bude moct koupit byt nebo klidně celý panelový dům. A tvrdili, že byty nejprve nabídli k odprodeji nám zaměstnancům. Jenže to vůbec nebyla pravda. Nikdo z nás žádnou nabídku nedostal, nikdo s námi nemluvil.

A co v takovou chvíli dělat?

Ohromně jsem se naštval a napsal jsem tenkrát na ČEZ dopis, ve kterém jsem je vůbec nešetřil. V elektrárnách a mezi lidmi to bylo velké téma a já si dopis ještě před odesláním vzal na směnu, kde ho moji kamarádi vzali a přečetli ho před ostatníma. Těm se moje ostrá kritika natolik zalíbila, že z toho dopisu chtěli udělat petici. Jenže já jsem byl vždycky zvyklý své problémy řešit sám.

Pak za mnou ale přišli další lidi z jiné směny a zase mě přemlouvali, ať z toho uděláme petici a tentokrát jsem jim to už odkýval. No a pak se to celé rozjelo a najednou se ke mně ze všech stran dostávaly petiční listy. Petici podepsalo asi sedmnáct set lidí, aby mě podpořili! A není divu, ono se také jednalo o více jak 1 900 bytů z pětatřiceti panelových domů napříč všemi čtyřmi městy.

Tak jsem to pak svůj dopis se všemi těmi podpisy poslal na ČEZ generálnímu řediteli. V ČEZu se mi nejdříve smáli. Copak má, co nějaký dělník proti nám dělat petice?  Já jsem to ale neposlal jen jim – oslovil jsem vládu, prezidenta, ministry… Ale nikdo na nás nereagoval, a to jsem si nechtěl nechat líbit.

Bylo zrovna před volbami, stejně jako je teď, a tak jsem vzal auto a objížděl jsem všechny důležité kandidující strany. Byl jsem jak za předsedou ODS, tak třeba u Zelených, a jejich zástupci mi radili, ať dám pokoj a vykašlu se na lidi. Dokonce jsem oslovil i komunisty nebo tehdy začínající hnutí ANO — a jestli něco, tak mě všichni chtěli do strany. Jenže to já nikdy nechtěl. Nechtěl jsem být nikomu zavázaný. Já vždycky chtěl dělat věci podle sebe a podle toho, co jsem já cítil, že je správné a za co je potřeba bojovat.

Prostě angažovaný občan.

Přesně tak. A nakonec jediný, kdo nám byl ochotný pomoct, bylo ČSSD v čele s Paroubkem. Ale taky to nebylo hned. Nejdřív nám sice odkývali, že nám pomůžou, ale nic se nedělo, a tak jsem na jednom jejich předvolebním mítinku za Paroubkem prostě došel a připomenul se. Tam mi řekl, že to teď nemůže řešit, ale slíbil, že za námi přijede do Kadaně. Přijel, ale bylo to zase součást nějaké předvolební akce a naše problémy vůbec řešit nechtěl. To už jsem byl ale hodně naštvaný a normálně jsem sebral někomu megafon a z druhé řady jsem se začal dovolávat toho, co nás opravdu trápí.

Oni mě tam už Kadaňský znali a poslouchali mě a Paroubek z toho byl tak vzteklý, že si to ani nedovedete představit. Ukončili jejich mítink a na mě zavolali policii. Týden na to jsem dostal pozvánku ke schůzce s Paroubkem v Jirkově. Tam už jsme si teda všechno v klidu nějak vyjasnili a pak to pokračovalo do Ústí, kde jsem jim už jasně řekl, jaké kroky bychom od nich požadovali – aby stát protlačil, že nám ČEZ odprodá byty za tzv. zbytkovou cenu.

Zbytková cena? To asi neznám.

V tom je tak trochu ten fór – zbytková cena právně neexistuje! A když se mě ptali tak, stejně jako vy teď, tak jsem jim říkal, že to je ta nejnižší možná cena, která jde. Tak, aby si to ti dělníci a jejich rodiny, které v těch bytech už desítky let žijí, mohli se svými dělnickými platy dovolit. Řekl jsem jim, že na to máme z našich předchozích smluv právo a že jsme s tím celý život také počítali. A on najednou, že by to asi šlo.

Nakonec opravdu došlo k tomu, že nám Paroubek pomohl, ale trvalo mu to. A abych to v mezičase nějak podpořil, tak jsem vyzval lidi k demonstraci na náměstí. Někteří přišli, ale zrovna moc nás nebylo. Oni se to často lidé i báli řešit takhle veřejně.  Říkali si, že přece nic nezmůžou a že z toho budou mít akorát problémy. To ale nikdy nebyl můj případ, a i tu malou demonstraci jsem zvládl pořádně nafouknout. Obvolal jsem a obešel jsem všechna důležitá média, aby o tom opravdu vědělo co nejvíce lidí. V Český televizi už ze mě byli úplně na mrtvici (smích).

Kde jste na to všechno bral energii?

Já jsem do toho opravdu dával všechno, a to proto, že se mi opravdu nelíbilo, jak se ČEZ zachoval. A nejen ke mně, ale především k hromadě lidí, kteří by opravdu mohli přijít o střechu nad hlavou, kdyby si tak nějaký developer usmyslel. Prostě mě hnala potřeba pomáhat těm slabším. Já jsem měl v baráku rodiny a to byli babičky, dědečkové, to byly maminky s dětma. Kam ti mohli jít?

Pro mě to taky nebylo nic jednoduchého. Já jsem práva neznal a často proti mně sedělo klidně i šest právníků a já jsem se je snažil přesvědčit o tom, že máme nejen pravdu, ale také nárok! U toho jsem se tu právničinu za pochodu učil – vždy to, co bylo zrovna potřeba.

A jak to tedy dopadlo?

Dopadlo to tak, že si mě přizvali k rozhodování o tom, kdo to teda od ČEZu odkoupí. A já furt tvrdohlavě, že my, obyvatelé za tu zbytkovou cenu. Nakonec jsme v otevřené soutěži vybírali společnost, která to nejprve odkoupí a přes kterou to pak půjde k lidem. Já jsem předem ale jasně formuloval podmínky, které ta společnost musela splňovat. Muselo být předem jasné, jaké bude mít ta společnost závazky k nám, co všechno nám musí zaručit, kdo všechno na to bude mít nárok, …

A ČEZ si v tu dobu na valné hromadě vymyslel, že chce nastavit cenu na 20 000 za metr čtvereční podlahové plochy. Jeden byt by tak průměrně vyšel na milion pět set tisíc! Kde bychom my dělníci takové peníze najednou vzali? A mně se to asi díky mé tvrdohlavosti a neodbytnosti podařilo to stáhnout na 1 183 korun za metr čtvereční!

To zní jako velké vítězství!

Bylo. Nejdražší byty tak vycházely okolo 100 tisíc, a ještě si na to lidé mohli vzít půjčku. A dokonce kdyby lidé zrovna nemohli, tak ten developer musel počkat nebo těm lidem dokonce půjčit on a oni by mu to spláceli. A opravdu se v otevřené soutěži našla taková společnost, která se na tom všem s námi byla ochotná domluvit. Byla to společnost Murom a.s., které jsem dodnes vděčný, jak s námi celou situaci skvěle zvládli.

Dopadlo to tak, že oni byli spokojení, já a i lidé z domu jsme byli také spokojení. I když také se to neobešlo bez všemožných pomluv…

Opravdu se našli nějací nevděčníci?

Řekl bych, že asi tak jedna pětina byla nevděčná. Nikdo si teda nenaříkal, že by to šlo za míň – to mi opravdu nikdo vyčítat nemohl. Spíš si říkali, že za tím bude něco víc a že to nemůžu dělat zadarmo, když jsem byl ochotný do toho dát tolik času a co si budeme namlouvat, taky hromadu peněz. Už jen za benzín, když jsem pravidelně objížděl všechny ty strany, úředníky, ministry, poslance, vedoucí napříč republikou… Prostě nebyli schopní pochopit, že mi na tom opravdu záleželo a nechtěl jsem nechat ostatní na holičkách.

Ale většina lidí byla spokojená, protože jsme dostaly ty byty za opravdu dobré peníze. Ale pro jistotu jsem tam hned na začátku nastavil takovou zkušební dobu, kdy se ty byty nesměly po dobu pěti let prodat. To proto, aby to ti mladí nekoupili a nechtěli hned obratem někomu prodat, ale aby to fakt bylo pro lidi, kteří tam žili a chtějí dále žít.

Zároveň ve společnosti Murom byli opravdu solidní lidi, za kterýma jsme mohli dojít a domluvit se a pokud se stalo, že byla nějaká rodina v nouzi, tak jsme vždy byli schopni vyjednat nějaké úlevy. Třeba pro sociálně slabší nebo pro matky samoživitelky.

Zároveň jsme se od sebe s vedením společnosti hodně učili. Co jsem se je snažil naučit já bylo, že na lidi se musí mluvit lidsky. Neohánět se zbytečně složitými slovy, když to jde říct jednodušeji. Prostě tak, aby tomu všichni jasně rozuměli a věděli, na čem se zrovna domluvili. Oni lidé nejsou hloupí, jen na některé pojmy nejsou zvyklí. Když se jim to ale řekne tak, jak to je, nakonec vždy vše pochopí.

A jak teda vznikala SVJ?

Tou dobou zákon říkal, že jakmile v domě koupili byty tři osoby, tak už muselo vzniknout společenství vlastníků jednotek. A to se také napříč těmi pětatřiceti baráky začalo dít. Nejdřív tam všude dělal předsedu právě pan inženýr Drábek jako majoritní majitel a k sobě měl vždy i někoho z původních obyvatel, jako třeba v našem baráku mě. Pro mě byla velká výhoda, že jsem skoro všechny v těch domech za ty roky už znal a oni zase znali mě, takže jsem všude dělal takovou spojku.

Když už si byty odkoupilo více a více lidí, tak se postupně někteří z nich stávali i předsedové. Jenže pro ně to bylo něco úplně nového a potřebovali, aby je někdo vedl cestičkou toho všeho, co je potřeba. A tak všichni volali mně…

To vám byly stovky a stovky hovorů s žádostí o pomoc a samozřejmě že jsem je v tom nechtěl nechat, takže jsem vždycky opravdu jel, zařizoval jsem všechny schůze, spojoval jsem je s lidmi… Také ze mě byla manželka na mrtvici. Chudák si myslela, že když už se konečně situace s prodejem bytů vyřídila, tak že budu chvíli doma. A ono ne.

Abychom to celé nějak zvládli, tak jsem se také spojil s jednou společností, která si proto vytvořila správcovskou firmu s názvem Městská energie. Ti se tehdy báli, že taková firma je zbytečná a že nebudou mít lidi. Tak jsem jim řekl, ať se nebojí a ve všech těch domech jsem na ně odkázal. Z pětatřiceti k nim třiatřicet domů přešlo a do dnes si je nemůžeme vynachválit.

Všechna ta děvčata, co v té firmě jsou, se mnou pravidelně jezdily po schůzích, aby se s těmi lidmi viděly, poznaly se a opravdu tomu daly hodně a sami se přitom učily. S takovým osobním přístupem jde vždy všechno lépe.

A proměnily se od té doby ty domy nějak?

Dobře, že se ptáte. Ve formalitách jsme měli hotovo a teď jsem chtěl, když už ty domy máme, tak aby také nějak vypadaly. Jasnou možností byly dotace. Za všech třiatřicet panelových domů, se kterými jsme dále spolupracovali, jsem vyřídil a poslal žádost o dotace. Nebyl jsem na to úplně sám, napříč domy jsme k tomu s partou schopných lidí vytvořili takovou neformální komisi. Vždy podle toho, kdo co uměl a na co měl čas a kapacity. A tak začaly revitalizace těchto panelových domů.

A teď si představte, že z těch 33 domů dotace dali deseti! Přitom jsem to podával najednou, všechny domy měly stejné podmínky a všechny domy tyhle dotace potřebovaly stejně. Dokonce se stalo třeba to, že v řadě čtyř úplně stejných domů dostal nárok na dotace jeden prostřední a ostatní tři ne! To by tak bylo, aby jen některé domy dostaly dotace a ostatní by utřeli podle toho, jak se který úředník vyspal!

To jsem podruhé dostal opravdový vztek a podruhé jsem uspořádal demonstraci a říkám vám, tolik lidí se na Kadaňském náměstí od revoluce nesešlo! A demonstrovalo se i v dalších zasažených městech.

To se jim vůbec nedivím.

Lidé byli naštvaní, protože tohle opravdu nedávalo smysl. Opakovaně jsem také psal na vládu a všemožným úředníkům a dožadoval se vysvětlení a opravy. Ticho. Nikdo se mnou nechtěl mluvit, takže jsem já spolu s panem inženýrem Vlasákem a panem inženýrem Drábkem začali jezdili po poslancích a ministerstvech. Normálně jsme se k nim vnutili, oni by nás jinak neposlouchali.

A také jsem začal podávat žaloby. Dvaadvacet žalob jsem dohromady za procesy s SVJ podal. Nejdříve na ČEZ, teď na vládu. A všechny jsem nakonec vyhrál. Všichni ti, kteří dotace původně nedostali a všichni ti, co si to poctivě vykřičeli na těch náměstí, dotace dostali. Takže nakonec ta oblast severních Čech – Kadaň, Chomutov, Jirkov, Klášterec nad Ohří – se díky těmto dotacím posunula zase o krok dál. Budovy zkrásněly a tudíž zkrásněla celá města.

A co teď? Už máte klid?

To jste mě rozesmála! O klidu si můžu nechat zdát. Já sice teď dělám v uvozovkách předsedu „jen“ v našem domě, ale předsedové z některých SVJ si na mojí pomocnou ruku zvykli a pořád když mají nějaký problém, tak první volají mně. A já blbec za nimi stále jezdím a stále jim se vším pomáhám. Já totiž nemám to srdce, když můžu, tak nepomoct.

Ono už být předsedou v jednom SVJ je práce na plný úvazek.

Taky už mi to občas leze krkem a snad budu taky někdy končit. Akorát vybrat toho správného nástupce… Že by se na to lidi zrovna hrnuli se bohužel říct nedá.

Co bych ale chtěl ještě stihnout co nejrychleji je výtah. Ten mě pálí. Náš panelový dům je pouze čtyřpatrový a zde se výtahy nestavěly. Právě ve čtvrtém patře máme maminku s dětmi a ta se s nimi a i s kočárem musí tahat po schodech. Mně je to vždycky tak líto a cítím, že s tím musím něco dělat. Každý také stárneme, a tak je chůze do pater čím dál tím těžší. Ten den, až bude výtah hotov, tak jako předseda končím (smích).

Do té doby se ještě snažím lidi u nás v domě dobře vychovat, aby to ten můj nástupce měl co nejsnazší. A musím říct, že mi to i celkem jde (smích). Všichni už vědí, že jednoduše nemůžou svým chováním narušovat klid ostatních. Když někomu ustavičně štěká pes, tak je jedno, jestli je zrovna na svatbě na druhé straně republiky, prostě mu zavoláme a on přijede a psa si uklidní. Když chcete dělat mejdan, nestačí jen rozeslat mail, ale obejděte sousedy a řekněte jim to osobně. V domě musí být nějaký řád a hlavně někdo, kdo ten řád nastaví a hlídá, aby se všem žilo co nejlépe

Máte nějakou radu na závěr, kterou byste chtěl předat ostatním předsedům?

Nejen předsedům, ale všem. Když jednáte s lidmi, musíte na ně mluvit lidsky a řešit věci osobně a ne po telefonu. Jedině tak se můžete opravdu domluvit a někam se posunout a také vás díky tomu budou lidé brát opravdu vážně.

Taky by se lidé neměli stydět za to, co dělají a aby to dělali z přesvědčení, a ne kvůli penězům. Peníze jsou sice v dnešním světě potřeba, ale do hrobu si je nevezmete. Radši se snažte ten svět kolem vás zlepšit, stojí to za to.