Ing. Iva Ondrová

Dobrý den, ještě jednou bych Vám chtěla poděkovat, že jste si na nás dneska udělala čas a byla ochotná s námi vést rozhovor, i když je to tentokrát bohužel jen telefonicky. Taky bych Vám chtěla moc pogratulovat k výhře v naší soutěži Předseda roku. 

Při domluvě rozhovoru jste mi říkala, že se pro výhru necítíte dost kvalifikovaná . Chci Vás ale ujistit, že my ani nehledáme Předsedy, kteří by byli dokonalí a nedělali žádné chyby. Naopak nás zajímají příběhy normálních lidí, kteří se s předsednickou rolí popasovali po svém a mají tak vlastní unikátní zkušenosti. A dle nominace mezi takové vy rozhodně patříte.

Haha, no tak uvidíme. Za nominaci i výhru děkuji, ale rovnou říkám, že nebýt ostatních členů výboru, bylo by moje předsednictví úplně o ničem jiném.

Začneme od začátku. Mohla byste nám nejprve nějak přiblížit Vaše SVJ?

Určitě. SVJ Višňová v Brně se skládá z pěti bytových domů, které jsou na sebe nalepené, ale mají oddělené vchody. Tento komplex byl svépomocí postaveny v sedmdesátých letech podle projektu architekta Fuchse. Ten je tady v Brně známý například hotelem Avion, což je taková brněnská ikona. Domy jsou tak přes padesát let staré a hodně z těch, co se na stavbě podíleli tu také stále bydlí. Z toho pramení i taková příjemná sousedská atmosféra, protože tu k tomu lidi mají vztah. Když už se tu vlastníci měnili, tak většinou tak, že to po nich dědily jejich děti, které ale tuhle atmosféru nesou dál, protože vědí, že se na tom jejich rodiče vlastníma rukama podíleli. To je hned něco jiného, než když vám to prostě spadne do klína nebo to dělá nějaká developerská firma.

Celkem tu máme 38 bytových jednotek a je to vždy na střídačku. Jeden dům má jen třípokojové byty a druhý zase jen dvoupokojové. Jsou tu i nebytové prostory. V jednom vchodě je kotelna, která vytápí celou tu ulici. V dalších čtyřech vchodech jsou z jedné strany vždy čtyři garáže a z druhé strany nebytové jednotky, kde mají místní kutilové svoje dílny. Mají to pronajaté od nás od SVJ a platí nám za to nájemné. Většinou o to má zájem vždy přímo někdo z vlastníků, aby tam nebyl někdo úplně cizí.

Ještě k lokalitě – SVJ se nachází V Medlánkách v Brně, což je blízko lesů a letiště a celkově je to taková klidná lokalita. My tomu trochu říkáme, že je to taková vesnice ve městě. Že to tu má takový vesnický nádech a zároveň jste kousek od centra.

Jaký vztah máte k domu vy? Také jste se v něm rovnou narodila?

V tomto domě úplně ne, ale vyrůstala jsem o pět ulic níže, v ulici Polívkova, kterou zase svépomocí stavěl můj tatínek. Takže jsem vlastně okolí i přímo tohle sídliště znala odmala a když jsme s manželem přemýšleli, kde zakotvit a kde bych chtěla aby moje děti vyrostly, tak to pro mě byla jasná volba. Já jsem se tu vždycky cítila dobře, je tu jedna škola, jedna škola, je to tu takové menší a není to žádné velké anonymní sídliště. Takže když se naskytla příležitost a byl tady k prodeji byt, tak jsme ho koupili.

Obecně jsou v domě ale spíše starousedlící a tedy spíše starší osazenstvo?

No když jsem vlastně ve výboru začínala, tak to vyloženě nás mladších nebo s malýma dětma bylo třeba čtvrtina. Během těch patnácti let, co jsem ve výboru, ale lidé vymírají a dostávají se k tomu právě ti mladší. Bytů v pronájmu je tu minimálně, asi jeden v každém vchodě.

Ve výboru jste teda 15 let, jak jste se k tomu dostala?

Ono už to možná bude 16 let. Když jsme se nastěhovali, tak jsme zrovna měli malé miminko a stávající výbor hledal nového člena. Já jsem si říkala, že třeba úplně nerozumím technickým věcem, ale mám ekonomické vzdělání, takže bych ve výboru mohla pomoc právě s tím – s nějakými výkazy nebo finanční situací SVJ. Tak jsem se sama dobrovolně přihlásila, že to zkusím.

Měli jsme v minulosti takového velmi aktivního předsedu, který si velmi potrpěl na stanovy a všechno měl tak hezky v pořádku, o všem měl přehled a bylo to v tu dobu fajn, že on vlastně řídil a my dva zbylí členové jsme se řídili podle jeho pokynů.

Asi po osmi letech se na stáří přestěhoval s manželkou za Brno do rodinného domečku a už mu nedávalo smysl, aby vedl výbor v ulici, kde nebydlí. Takže se hledalo, kdo to po něm převezme. Tehdy se našel ještě jeden z vlastníků, takže jsem to nebyla hned já. U toho se ale později ukázalo, že to nevzal úplně z důvodu, že by chtěl ulici nějak zvelebovat a odpovědně ji vést, ale on to byl finanční poradce a roli předsedy SVJ bral spíš jako nástroj pro prosazování různých pojištění, finančního poradenství… Spíš za tím viděl tenhle prospěch, než aby chtěl něco opravovat na baráku nebo že by se zajímal o ten stav.

On třeba přišel i s takovým nápadem, že máme na účtě hodně peněz a že bychom ho mohli vložit do zlata a pak na tom vytěžit. Jenže on nechápal, že ty peníze ve fondu oprav jsou tam jako určeny na opravy a že je potřeba ho na ty opravy právě využívat a ne je někam investovat a nevyužívat. To ať si dělá každý s vlastními penězi a ne s fondem oprav. A taky tam moc dlouho nevydržel, rok dva na schůzi rezignoval.

Ve výboru jsem v tu chvíli byla jen já a přidali se tam ke mně dva další kolegové ve stejném věku – jeden se stavebním vzděláním, což se vždycky hodí mít někoho takového ve výboru, a pak zase finančně vzdělaná kolegyně, která v domě vyrůstala a má k němu zase právě takový blízký vztah, zná se dobře s lidmi a umí s nimi komunikovat, což je také potřeba. A v tomhle složení jsme doteď.

Bylo pro Vás obtížné přesedlat z členky výboru do role předsedkyně?

Určitě to byla nová zkušenost, ale musím říct, že jsem toho hodně za ty roky odkoukala od předchozího předsedy. To jak se ty schůze vedou, co je potřeba, jak, kdy, všelijaké termíny jako do kdy se musí oznámit schůze a podobně. Díky tomu to bylo určitě jednodušší a nestala jsem se najednou předsedou bez předchozích znalostí.

Ve výboru jste tedy začínala, když jste byla na mateřské, co pak? Jak se to změnilo s návratem do práce?

Já vlastně měla nejdřív jedno dítě, pak druhé a někdy se tomu směju, když někomu nabízíme, jestli by nás nechtěl ve výboru vyměnit, protože jsme tam dlouho, a oni říkají “nene, teď mám malé děti, to bych nezvládal.” Vždycky odpovídám, že já také měla půlroční dítě, když jsem začínala a naopak to pak bylo náročnější, když opět nastoupila do práce a v domě tak netrávila tolik času.

A když jste se tedy dostala do té předsednické role, co vlastně stálo před Vámi? V jakém stavu SVJ bylo a co bylo potřeba udělat?

V tu chvíli mě čekala jedna velká výzva. Ono se tady historicky pořád na všechno šetřilo a opravovalo se jenom to, co padalo lidem na hlavu. Bylo ale potřeba udělat zásadní rekonstrukci. Ten dům už byl čtyřicet pět let starý a měl poškozenou střechu. Také jsme chtěli zateplovat, protože nám to v tu dobu přišlo výhodné s ohledem na dotace a věděli jsme, že to nemá smysl dělat po částech. Jako to dělají některé domy a i v našem to tak vždycky bylo, že si lidé chtějí nejdříve našetřit a až když ty peníze mají, tak něco provedou. Jenže takhle na zásadní rekonstrukci v životě nenašetříme. To bychom do toho fondu oprav museli každý sypat, já nevím, pět tisíc měsíčně a to by bylo nereálně.

A my jsme snili, a strašně jsme stáli o to, prosadit zásadní rekonstrukci a zateplení celé té ulice. Jenže to bylo u lidí těžké prosadit. On to ten předchozí předseda vedl takovým spořivým způsobem, čemuž já vlastně rozumím a obecně to tak mají ty starší generace nastavené. Oni se nechtějí zadlužovat. Dřív to tak prostě bylo, že si nejprve našetřím a pak si teprve koupím auto. Neexistovalo vzít nějaký úvěr, leasing, jezdit v něčem, co mi nepatří.

Ale v dnešní době to takhle bohužel nejde. My bychom se toho nikdy nedočkali a ten dům by nám spadl na hlavu, takže jsme vlastně strašně stáli o to prosadit tu rekonstrukci a den dům celý zrevitalizovat.

Takže jste i musela zvyšovat příspěvek do fondu oprav?

Ono došlo k takové paradoxní situaci, kdy jsme sice příspěvek zvýšili, ale lidé pořád nechtěli odsouhlasit tu kompletní rekonstrukci. Takže jsme nejprve udělali to, co nebylo zas tak zásadní, ale na co jsme měli peníze, aniž bychom se zadlužili, a to byla oprava střechy. Protože nikdo nechce, aby nám teklo na hlavu a ono už to opravdu v některých místech bylo v havarijním stavu.

Tenhle krok nám povedl získat si u lidí větší důvěru. Došlo jim, že to není jen o vzhledu, ale že rekonstrukcí zároveň do budoucna uspoříme na teple a podobně. Tak se nám povedlo je přesvědčit o tom, že zvládneme i tu revitalizaci zbytku domu a lidem došlo, že to není možné udělat bez toho, aniž bychom si vzali ten úvěr.

Zároveň se nám podařilo je přesvědčit, že ty dotace, které se tady k tomu vážou, které jsme schopni jako SVJ získat, jsou tak výhodné, že už to v budoucnu lepší nebude a že není na co čekat. Že v budoucnu by nás to stálo jenom víc.

A máte pocit, že je od té doby komunikace s členy SVJ nějak snazší? Když už jste ukázali, co dovedete.

To mě právě překvapilo, že vlastně starší generace, se kterou jsem to čekala težší, protože mají zažité nějaké postupy, to nakonec vzala celé mnohem líp. Že jsou rádi, že ten dům mají pěkný, že je zatepleno a že se tak i jejich majetek zhodnotil. Protože každý si radši vybere nově zateplený byt.

Ale mladší generaci je bohužel těžší se zavděčit. Pořád hledají nějaké mouchy, místo toho, aby si řekli “jo, máme hezký barák, děkujeme vám za to,” tak pořád budou hledat něco. Že když tu stálo lešení, tak že se u toho poničilo zábradlí. Že tohle a tamto a je to až takové nevděčné.

Přitom by to jeden čekal naopak. Že mladí lidé budou právě koukat na to, aby se jim majetek zhodnotil.

Mě to také překvapilo. A když se ještě vrátím k té komunikaci, tak většina z nás prostě má ten telefona třeba v průběhu té revitalizace se tak všechno řešilo okamžitě. Když byl nějaký problém, tak jsme vždy jeden den v týdnu měli kontrolní dny, kdym mohl kdokoliv přijít a cokoliv sdělit, nebo nám právě napsat přes mail nebo telefon.

Obecně informace rozesíláme emailem. Máme také pár starších členů, kteří email nemají vůbec a asi už ani mít nebudou, tak těm informace tiskneme a kážeme do schránky, aby ani oni nebyli vynechání.

A na schůze chodí členové pravidelně, nebo je musíte popohánět?

Na schůzích máme dobrou účast, v tom není žádný problém. Teď už také naštěstí nebudou tak často. Před a v průběhu revitalizace byly schůze častěji, protože se třeba zjistilo, že najednou musíme navýšit úvěr a podobně a muselo se to rychle odhlasovat. Takže možná z toho už byli všichni tak trochu otrávení.

I Vám se už po té revitalizaci asi muselo ulevit.

Určitě. My si vždycky s kolegama říkáme, co po nás zůstane a zateplený dům beru jako úspěch. Ono teda ještě stále nejsme u konce. Ještě musíme pár věcí hlavně po administrativní stránce dotáhnout. To máme teď do konce roku za cíl. Informovat takovej a makovej úřad o tom, co máme hotovo.

Máte i další plány do budoucna? Co takový kamerový systém? To bývá velké téma.

To je taky jedna z věcí, o které jsme se bavili a na kterou teď asi dojde řeč. V minulosti nám opakovaně vyhradli sklepy a i s revitalizací se řešilo třeba to, že o ulici vedle sprejeři postříkali třeba úplně komplet novou zeď.

A chcete být u toho? Myslím u dalších kroků stále jako předsedkyně. Nebo byste s tím radši sekla?

No já chtěla už před dvěma rokama končit, ale to mě přesvědčili, že musíme dotáhnout tu revitalizaci. Ale pokaždé říkám, ať už si to vezme někdo jiný, on ale tady asi nikdo moc nemá ty ambice. Ono je to náročné především při práci. My jsme teď ve výboru všichni tři plně pracující a špatně se to stíhá. My máme naštěstí dobré stavební bytové družstvo, které nám vede účetnictví a dohazuje například řemeslníky, když se na baráku něco stane. To je pro mě velká výhoda, protože jsem schopná tyhle věci pak řešit i z práce po telefonu a oni reagují velmi pružně. Takže bez toho, abych musela někomu otevírat, tak je řemeslník schopný přijet a všechno vyřídit.

A jsou u vás spíše lidi, kteří si poradí sami, nebo se vším chodí za Vámi?

No občas je vám schopný někdo volat, že na chodbě praskla žárovka a ať to dojdete opravit. Pak tu jsou samozřejmě občas takoví ti kutilové, co něco udělají sami, ale občas mi fakt lidi volají kvůli banalitám.

Nebo třeba my tady máme třeba rozbité schůdky před domem, ale ty už jsou na pozemku a patří obci. Takže když je chcete spravit, tak musíte informovat místní technické oddělení na obci. To může stejně jako já udělat úplně kdokoliv. A myslíte si, že za ten rok někdo tu obec informoval? Oni všichni čekají, až to uděláme my a přitom to vůbec není povinnost výboru. Takže nějaké taková aktivita tu trochu chybí.Ale občas mě zase mile překvapí.

Když pomineme aktivitu členů, je něco, co by Vám roli předsedkyně objektivně usnadnilo? Myslím jako třeba z hlediska legislativy.

Sama s tím naštěstí zkušenost nemám, ale vím, že v některých okolních ulicích byly velké problémy, když máte co dočinění s dlužníkem. A to je na státu, na soudu, na nějaké spravedlnosti a příjde mi hrozný, že se můžete dostat do fáze, kdy vám někdo dluží a jste to ještě vy, kdo musí nasbírat všechny podklady a celé to dokazovat, místo toho, aby legislativa stála na straně toho celého SVJ. My tady dlužníky takhle nemáme, asi i z toho důvodu, že je tady dost lidí se takhle navzájem zná prostě od dětství nebo od mládí, tak si toho váží. Nebo nemáme problémové lidi, kteří by neměli na nájem, ale vím, že se to tady v okolí děje a že se pak předsedové soudí roky a roky. Chodí po soudech a dlužník se vám směje.

Nám se teď postupně obyvatelstvo obměňuje a třeba se do takové situace také jednou dostaneme a to mě děsí.

Naštěstí vím, že by mě v tom kolegové z výboru opravdu nenechali. Ještě jednou chci říct, že bez nich bych to předsedování opravdu nezvládla. Já jsem sice předseda na papíře, ale práci si dělíme prostě na třetiny. Tam nikdo nemá víc nebo míň, opravdu jsme v tom všichni tři.

Plyne i z toho Vaše rada na závěr pro jiné předsedy? Mít dobré vztahy a komunikaci ve výboru.

Určitě. Ne všichni asi mají to štěstí, když se to ale podaří, je to určitě to nejcennější. Jinak bych asi poradila, ať se naučíte oceňovat sami sebe, protože od ostatních toho ocenění bohužel moc nepřichází. I když budete dělat to nejlepší, stejně někdo najde nějaké mouchy. Ale zase někdy to přijde. Někdy vás někdo zastaví a poděkuje, nebo vám něco hezkého řekne. Bohužel v hlavě zůstávají spíš ty negativní komentáře, tak si je neberte osobně. Musíte k tomu přistupovat, jako k dobrovolničení a pochválit se sami.